přeložil – translated
by
George M Cummins IV
Kdo,vzkřiknuvši, slyšel by mne ve sférách andělských?
ai když bymne jeden z nich pritsiknul
kesvému srdci: pohlcen bych byl
touohlušující existencí. Protože krása není nic než
začátekteroru, který jsme jen taktak
schopnivydržet,
ažalostně, protože to poklidné pohrdání
násjen pak zničí. Každý anděl je hrozivý.
Atak, drživ se zpátky, polykám ten vzkaz
svéhotemného nářku.Ah, na koho se kdy můžeme
obrátitv naší nouzi? Nikoli k andělům, ani k lidem,
adokonce zvířata vědí o strachu,
ženejsme doma v
našeminterpretovaném světě. Možná tu pro nás
zbývánějaký ten strom na návrší, který každý den
přinášípohled na včerejší ulici,
sohleduplnými zvykyv nás zůstane ten pohyb,
anikdy nezmizí.
O,a ta noc: je tu noc – vzduch plný nekonečného
prostoru
hryzajícínaše tváře. Pro koho to tu nezbývalo -
tatouha věčná,
lehcemystifikující přítomnost ve které se samotná srdce
takbolestně setkávají.
Jeto jinak lehčí pro milence?
Nezneužívajísi vzájemně zatajit osud.
Cožpakuž to nevýš? Rozevři prázdnotu
svýchrukou doprostřed prostoru jenž dýcháme:
poněvadžptáci pak budou cítit rozprostřenost vduchu ve
vícevášnivém letu.
Ano– jaro Tě potřebovalo. Často hvězda
Těčekala o tom zpravit. A vanoucívlna směrem
kTobě pocházející ze vzdálené minulosti; anebo
jakjsi chodil pod otevřeným oknem, housle k Tobě
našlysvé sluchy samy o sobě. To vše bylo poslání.
Alemohl jsi je splnit? Nebyl jsi vždy přec
rozděšenýočekáváním jak by každá událost
rozeznělamilujícího? (Kdo to místo navíc má uchováno
sevšemi Tvými myšlenkami, prochátejíc se sem a tam,
častozůstívajíc noc celou.)
Ovšempak cítíš touhu, zpěv zamilovaných žen,
alejejich slavná vášeň ještě není nesmrtelná. Zpěv o
ženáchopuštěných a bědoucích (téměř jim závidíš),
kteréby mohly milovat mnohem nevyněji
nežty, které jsou nasyceny.
Alepříroda, utracená a zbědovaná, jenž milence bere
zpětk sobě, jako by nebylo možné je ztvořit znovu.
Představiljsi si někdy GasparaStampa dosti intenzívně,
žepak žádná opuštěná dívka jejím milencem
můžebýt inspirována tím ukrutným příkladem vzletu,
toubezpříkladnou láskou si pak můžeš říct: “Možná
bychmohla být jak ona?”
Neměloby tohleto zastaralé bědování
maturovata přinést ovoce? Není pak čas se
odloučitod milovaných, třesouc se, vydržet,
podobnějako šíp v ostruze napětí
kdesíla vymrštění může být víc
nežšíp sám o sobě.
Protožetu pro nás už nezbývá místa.
Hlasy.Hlasy. Slyš, mé srdce jak jen světěc může:
méolbřímí volání je vzedmuto ze země,
přetrvávajícpřec, nemohoucně,
klečíc,a vůbec nic netušíc;
takúplné bylo jejich poslouchání. Ne jen že jsi vydržel
vyslechnouthlas Boží – mnohem víc. Tak poslouchej
hlasvánku, nekončící zprávu jež Tě formulovaly.
Jeto murmur k Tobě od těch, kteří už nežijí mladí.
Nebylto osud kdykoli jsi vztoupil do kostela
vNaples, nebo Římu, že Tě pak neoslovil?
Anebonahoře, nějaký elegický
projevTě pověřil misí
jakominulý rok, během deprese v Santa Maria Formosa.
Coode mne chtějí je jen otevřít svůj zjev
nespravedlnostio jejich smrti – což za časů jen
zaháníjejich duše ve volném porkačování.
Samosebou je podivné nezaplnit zemi,
vzdát se způsobů, jenž se jeden má tak ztěžka naučit,
nevidět růže a jiné slibující Věci
v otázce lidské budoucnosti, nikdy víc co bylo
v nekonečně úzkostlivých rukou, zanechat něčí
jméno za sebou, zapomenout
tak lehce jako dítě opustí rozbitou hračku.
Je divné nevykonat něčí potřeby. Divné
spatřit význam, který kdysi smysl dával, roztroušejíc se
do všech stran. A být mrtvý je těžká práce plná
záchvěv rizika, před tím než graduálně se ztiší
věčnost. - Přestože živí jsou rozdvojeni patrně
v dvouostří jenž oni sami ztvořili.
Andělé (tak oni říkají) nevědí kdo kolem jde,
živí či mrtví. Nekonečný tok předchází všechny věky
v jednom proudu; i když zkutečnosti
jsou navěky utopeny, tak i jejich hlasy v té třískající
bouři.
Na konci ti, kteří odešli, nás už nepotřebují:
ztvořené ze země plné nářků a radostí, tak lehce,
jako děti,
odrostlé od plných mateřských ňader jejich matek.
Ale my, kdo potřebujíc velké záhady, my – pro náš
nářek nacházíme svůj vlastní zdroj – mohli bychom
bez nich exitstovat?
V legendě nesmylsnosti vyprávějící o Linusově
lamentu, zapřísahající ty prosté zprávy zkrz
neplodnou prázdnotu;
a tehdy, prosbou coby mladý bůh započal
a zničehonic zanechal navždy, ta prázdnota,
v níž poprvé cítíme tu harmonii jenž zachycujeme, uspokojujemese jí,
a pomáháme si.